Dana Minaříková

čas na koučování

Krása a chaos tanečního Egypta: Festival Sagat, Káhira 2018

Vždycky jsem si myslela, že si důležité věci budu navždy pamatovat a že není nad to sdílet své zážitky s přáteli ústně, nebo ještě lépe – prožívat je společně. Pomalu, ale jistě ale docházím k tomu, že doba je tak rychlá a zážitků tolik, že bude lepší si je zapsat. Třeba z toho jednou opravdu vznikne kniha.

Na festival Sagat mě pozval organizátor Hassaan Saber, který je nejen skvělý tanečník, lektor a choreograf, ale pro mě je to hlavně umělec, který je neskonale kreativní. Člověk bez přebujelého ega (mezi umělci velmi vzácná vlastnost) a v neposlední řadě i chodící knihovna se spoustou znalostí egyptských folklorů, zvyků, hudby atd. Moc si toho pozvání vážím, obzvláště proto, že není podmíněno „přísunem“ studentů na festival, což je bohužel obvyklá egyptská praxe.

Moje cesta do Káhiry byla poměrně nepohodlná – přes Vídeň a Kyjev, ale zato hezky levná. Trocha toho nepohodlí za hodně ušetřených peněz určitě stojí.

První překvapení mě čekalo hned u vstupu na Káhirské letiště – už tam mě vyhlížel chlapík s cedulkou, kde bylo napsané moje jméno. Stál v zóně, kde neměl co dělat, ale už jsem si zvykla nedivit se vůbec ničemu, takže dobrý. Problém s taxíkem a smlouváním vyřešen. Taxikáři na letištích celého světa jsou většinou ta nejhorší taxíkářská sebranka.

Druhé milé překvapení bylo, že jsem ubytovaná sama v pokoji, navíc s krásným výhledem na bazén a ne na smetiště či do zdi. To už se mi v Káhiře dlouho nestalo. Nemývám problém sdílet pokoj s kýmkoliv (tedy až na výjimky), ale přece jen je to festival hodně mezinárodní a každý národ má své zvyky, a tak je potřeba dělat kompromisy. Naštěstí jsem to tedy nemusela řešit a mohla si užívat klidu.

První večer byla uvítací párty, na kterou byla pozvána i egyptská superstar Fifi Abdo. Bylo mi řečeno, že to začíná v sedm. Protože jsem zapomněla, že sedm v Egyptě určitě nikdy neznamená v sedm, byla jsem tam včas. Nejdřív jen já, později se ke mně přidala Erika z Mexika. Párty začala někdy kolem jedenácté. Do té doby jsme se v klidu navečeřely, seznámily, a když přišla slavná Fifi, teprve nastal ten pravý kolotoč. Novináři, televize, prostě chaos. Uvědomila jsem si, že kulturní rozdíly, o kterých se tak často v dnešní době mluví, nejsou v oblečení, stolování, ale daleko víc v tom, jak těžké je prosadit se v zemi, kde žije mnoho milionu lidí a každý se musí mnohem víc drát o svou chvilku slávy. Jak mně jednou řekla moje norská kamarádka – v Norsku či v ČR je strašně snadné být výjimečný, je nás hrstka a stačí dělat něco jinak než ostatní a už se o vás ví. V Egyptě je to jinak a to s sebou přináší i jiné chování lidí. Jsem ráda, že to u nás máme tak, jak to je.

Další dny pak probíhala spousta seminářů. Na všech, které jsem absolvovala, jsem byla moc spokojená. Každý byl jedinečný, poctivý, přínosný, autentický. Ještě nikdy jsem nebyla na festivalu, kdy by mě žádný seminář nenudil či neštval tím, že je lektor namyšlený nebo mele nesmysly jen proto, aby se předvedl. Semináře byly navíc prokládány velmi přínosnými teoretickými lekcemi. Často se pouštěla videa, ukazovaly kostýmy, překládala hudba, vysvětlovaly zvyky. Žádná vygooglená moudra, ale autentické informace.

Po třech dnech festivalu následoval volný den s výletem po Káhiře. Obvykle tyhle věci nemám ráda a beru to jako takové nutné zlo, ale protože byli všichni lektoři i studenti moc milí, rozhodla jsem se jet. Dopoledne klasika u pyramid. Moje tušení, že ze všech zveřejněných fotek bude ta s pyramidama nejvíc oblíbená, se bohužel potvrdilo, ale asi s tím nic nenadělám. Po návštěvě pyramid jsme jeli na oběd na Nilu. Byl na takové té lodi, co slouží jako restaurace a k mému překvapení jsme i vypluli na projížďku. Po obědě jsme na horní palubě ještě tančili a bylo to super. Mám ráda tyhle mezinárodní skupiny, obzvlášť tehdy, když nikdo nikoho nenutí do zábavy, ale vše tak nějak plyne samo. Po nilském obědě jsme pokračovali do výrobny parfémů (to nesnáším, ale prý se to musí) a na Khan el Khalili (nejslavnější tržnice). Špinaví a utahaní jsme nasedli do autobusu a já si myslela, že už jedeme na hotel, ale čekalo nás ještě super překvapení. Zamířili jsme opět k pyramidám. Těsně pod nimi jsou koňské stáje a domky, kde žijí lidé, kteří si o koně starají. Tam jsme dostali pohoštění – opravdové beledy jídlo, žádná hotelová kuchyně, a kdo chtěl, mohl se projet na koni. Následovala párty, během které tančili lidé ve stoje na koních, i ty koně samotní. Muži tančili saidy. Bylo to prostě naprosto autentické, bez jakékoliv křeče typu animované zábavy. O půlnoci dorazili ještě velbloudáři a my vyrazili na noční projížďku kolem pyramid. Bylo to nádherně romantický, až na to, že náš (zrovna ten nejvyšší) velbloud třikrát zakopl a já a moje japonská kamarádka jsme málem žuchly na zem. Přemýšlela jsem, jestli by mi to pojišťovna uhradila. Naštěstí jsme to přežily, i když mě levá půlka zadku a stehno bolí ještě teď – nedrželo nám sedlo a musely jsme se celou dobu „vycentrovávat“.

Další dny festivalu ještě probíhaly semináře – jeden lepší než druhý. Já jsem dostala „přiděleno“, že budu vyučovat shamadan – navíc po teoretické přednášce o tanci se shamadanem. Měla jsem z toho docela vítr, protože na seminářích bývají i Egypťané z různých tanečních skupin a jakákoliv fantazie či nepřesnost z mé strany by byla hned patřičně okomentována. Když už mám ten Unesco certifikát, tak bych se cítila trapně, kdyby to bylo blbé. Všechno ale proběhlo dobře. Spokojeni byli studenti i přihlížející, takže se mi hodně ulevilo.

Poslední večer byla velká závěrečná show a soutěž. Dostala jsem ten nejkrásnější dárek – možnost zatančit si s orchestrem od Fifi Abdo. Navíc jsem byla požádána, abych celou akci moderovala a koordinovala. Myslela jsem si, že mám s těmito typy akcí bohaté zkušenosti nejen z Evropy, ale i z Maroka, kde musím komunikovat s lidmi, kteří mluví různými jazyky, a ne vždy máme nějaký společný. Egyptská „organizace“ byla ale mnohem větší výzva, než jsem si uměla představit. Soutěžící mají hudbu na různých nosičích v různých formátech. Nevím, kdo soutěží, co tančí, jak se vyslovují asijská jména, která zní všechna jako kung-pao. Zvukaři, hudebníci a místní tanečníci mluví jen arabsky, vynervované tanečnice nemluví skoro vůbec a já dostávám pokyny s přibývajícím stresem také jen v arabštině. Navíc je tam TV, novináři a Fifi Abdo, která vše živě vysílá na svých kanálech na sociálních sítích. Neznám většinu poroty a celkově vůbec netuším, kdo je kdo, ale všichni jsou ohromně slavní a důležití. Nikdo nezná program večera – soutěž, galashow, folklorní show skupiny Hassaana Sabera. Musím se sama domluvit s orchestrem, co budou hrát a jak a kde to nazkoušíme. Úplně nejdůležitější věc je pro ně popelník velikosti popelnice a pro mě repelent síly chemické zbraně. Vše máme, začínáme se zpožděním obvyklých několika hodin, zahajujeme na tři pokusy (opakuje se kvůli Fifi a pak kvůli televizi), věci se mění za pochodu – většinu lidí, co znám, by z toho určitě kleplo. Korejky už stresem nemluví vůbec, Japonky zažívají kulturní šok. Soutěž vyhrává nádherná Luz původem z Argentiny a Libanonu, která ten chaos zvládá s úsměvem na tváři (a tančí ze všech nejlíp). Já jsem to všechno odmoderovala, zatančila si s orchestrem, se všemi se domluvila a mám z toho nádherný pocit. Fifi si můj tanec natáčela a vysílala ve svém živém přenosu, vyšly o nás novinové články. A já o tom jednou budu vyprávět svým vnoučatům.

A co napsat na závěr?

  • Pamatuju si, jak jsem při své první návštěvě Egypta stála na hotelové střeše a snila o tom, že tam jednou budu tančit. Pamatuju si, jak jsem koukala na videa Fifi a snila o tom umět tančit jako ona.
  • Jsem vděčná skupině Sahar za ohromnou morální podporu ve chvílích, kdy jsem ztrácela půdu pod nohama.
  • Je super, že tanečnice googlí, ale autentické zážitky to nikdy nenahradí.
  • Jsem ráda, že je Egypt zase bezpečnou zemí, kam je radost cestovat.
  • Odlítám z Káhiry a cítím se ještě víc multi-kulti, i když to u nás bohužel není vždy vnímáno jako pozitivní věc. Já ale na svém životě vidím, že čím víc lidí a různých kultur poznávám, tím jsem vnitřně svobodnější, a to je jeden z nejskvělejších pocitů, které jsem kdy poznala. Nebýt otrokem svých vlastních předsudků.


4 thoughts on "Krása a chaos tanečního Egypta: Festival Sagat, Káhira 2018"

  • Šárka napsal:

    Krásně popsané zážitky. A ten poslední odstavec snad ani nepotřebuje komentář. S chutí bych se pod něj podepsala. 😉

  • Danica napsal:

    Dani, krásne, že si to dala dohromady a priblížila tak atmosféru festivalu v Egypte so všetkým, čo tam tanečnice môže stretnúť. Mne sa to páči aj z pohľadu Tvojho splneného sna. A sama na sebe vidím, že sa to dá, ale chce to naozaj veľa práce… a keď už človek myslí, že sa to nedá, vtedy to prichádza. Teším sa z toho, že si si splnila tento další sen.😊
    A gratulujem k certifikátu Unecso🌹

  • Evina napsal:

    Dani, krásný článek, děkujeme.

Napsat komentář: Šárka Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *